Štěně československého vlčákaTakové štěně vlčáka, to vám dovede obrátit život úplně naruby. Například dokáže způsobit, že věci, které do jeho příchodu byly zcela přirozeně na zemi, putují do stále větších a větších výšek, aby na ně rostoucí nezbeda nedosáhl. Takže například odpodkový koš – oblíbený to cíl – skončí někde na nedosažitelném místě; ovšem ta nedosažitelnost částečně postihne i vás, neboť každé umístění, které je jen trochu praktické vzhledem k využití pravého učelu této nádoby, je naprosto nepraktické z hlediska zabezpečení před nenechavým dorostencem.

Zrovna tak zjistíte, že věci, které do dnešního dne nevyvolávaly sebemenší zájem štěněte a tudíž jste je naprosto lehkovážně ponechávali na jejich původních místech, z neznámé příčiny náhle poskočí na žebříčku neodolatelnosti do skupiny Top Ten.

I já jsem kdysi takto před malým Aldíkem stěhovala květináče, odpadkový koš a další jiné věci. Z nepochopitelných důvodů zcela mimo jeho zájem zůstával sáček zeminy pro pokojové rostliny. Ten byl stále po ruce, aby mi květiny kromě strádání z okusování nestrádaly ještě nedostatkem hlíny. Samozřejmě, že ta se jen tak sama od sebe nevypařovala – její úbytek neměl na svědomí nikdo jiný než Alan! Bohužel, ne všechny květináče svou velikostí umožnily přesunutí ze země někam na nedosažitelné místo. Ty pak sloužily Alánkovi jako náramný zdroj zábavy při jedné naprosto pitomé hře. To na mě malý Aldíček mrknul okem, jestli ho vidím – moje vizuální účast byla zcela nezbytnou součástí hry -, nabral plnou papulu hlíny a vystřelil jako raketa, ovšem místo ohnivé stopy spalovaného paliva za sebou nechával stopu hlíny, kterou cestou rozhazoval po bytě. No náramná bžunda! Ale jak ho neodolatelně přitahovala zemina v květináčích, tak zcela nezajímavá pro něj byla ta v sáčku (mám podzření, že ten hlavní rozdíl byl v tom, že tu v květináčích měl zakázanou!). Tedy až do jednoho dne – toho dne D, kdy vás překvapí něco, co jste vůbec nečekali, ač všechny zákony pravděpodobnosti nasvědčovaly tomu, že se to musí stát. To jsem si tedy tak šla něco zařizovat do města a Alánka s Akimem (kříženec německého ovčáka) jsem nechala doma. Koš byl uložen vysoko, dveře do obýváku s květináči zavřené, tedy jsem se v poklidu věnovala zařizování.
Na příchod domů asi hned tak nezapomenu. Dodnes živě vidím, jak jsem odemkla, nakoukla do bytu, zavřela znovu dveře a asi po dvou minutách intenzívního dechového cvičení na chodbě jsem se teprve znovu odvážila vejít. Ráda bych napsala, že jsem vešla z předsíně do kuchyně, ale to by neopovídalo pravdě – Aldík mi během mé nepřítomnosti zvládl pomocí sáčku se zeminou udělat v kuchyni rozlehlý záhon, který byl připraven rovnou k výsatbě. Ani na zálivku nezapomněl – doprostřed té nádhery se vyčůral! Netuším, jak zvládl hlínu na koberci rozprostřít v naprosto rovnoměrné vrstvě, ale zkrátka se mu to nějak podařilo.
Jen dodám, že ten první pohled do bytu byl tehdy takový šok, že jsem se ani nedokázala rozzlobit a jen jsem rezignovaně zahájila přeměnu této miniplantáže zpět na kuchyň.