Rodokmen :: Galerie

Otec: Akim Reolup

Matka: Bira od Chrudimky CS

Datum narození: 14.10.2000

Pohlaví: fena

Svod: A63 I10 K1 Of P3

Bonitace: A62 K3 Of R1 P3, chovná I.

DKK: A(0/0) (MVDr. Šterc, ČR)

DM: N/N (bez zmutovaného genu - ČZU)

Zkoušky:
ZOP (ZKO Lovosice, J. Plšek)
ZPU 1 (ZKO Lovosice, J. Plšek)
BH (ZKO Litoměřice, H. Golhová)
ZZO (LVT Jevišovice, J. Endlicher)
ZM (ZKO Litoměřice, J. Plšek)

Výstavní úspěchy:
MVP Litoměřice 2002: V2, r.CAC (tř. otevřená)
Klubová výstava 2004: V2, r.CAC (tř. pracovní)
MVP Litoměřice 2004: V (tř. otevřená)

Potomci:
A Sotis 
B Sotis 
C Sotis

Felon nemám od štěňátka. Dozvěděla jsem se o ní zcela náhodou od chovatelky, která pro ni pomáhala najít nového majitele. Ten původní ji musel dát z rodinných důvodů pryč - čekala jej operace kolen a tedy i dlouhá rekonvalescence a jeho paní k fence neměla právě vřelý vztah (údajně se jí bála).
Když jsme se na ni jeli popré podívat, Feluška vyskakovala do výšky a rozdávala "pusinky" na tvář. Pár dní na to - 12. února 2002 - jsem si ji přivezla domů. Felince bylo 16 měsíců a jak se záhy ukázalo, byla téměř nedotčená civilizací. Vlastně neslyšela ani na vlastní jméno a než jsem jí "vysvětlila", že po odběhnutí se ke mně nemusí bát vrátit (čekala pravděpodobně výprask za "útěk"), tak to trvalo docela dost dlouho.
Postupně jsem ji seznamovala se všemi možnými věcmi, dopravními prostředky a také spoustou nových lidí, na které ve velkém množství rovněž nebyla zvyklá. Její velké plus bylo, že se velmi rychle adaptovala a vstřebávala vše nové. Některé věci se mi ale nikdy již nepodařily pořádně - nenaučila jsem ji absolvovat sprchování ve vaně, je-li to třeba (po mnohých pokusech, "navzpíraných" metrácích, nesčetněkrát vytopené koupelně a nepočítaných drápancích jsem to vzdala). Také lovení se mi příliš nepodařilo potlačit - fenka se u původního majitele naučila dávit slepice a možná ani nevím vše, protože lovecké chování má Felča velmi silné a pokud ji to chytí - nevidí, neslyší. S tím má spojenou rovněž tendenci prohnat některé malé pejsky, které považuje spíš za kořist (díky velikosti a rychlosti pohybu), než za psy. V neposlední řadě se mi rovněž nepodařilo vybudovat tu správnou radost z práce - ono pes, který se skoro do roka a půl jen "válel" na zahradě v kotci a nic nemusel, nebude šílet nadšením, když se po něm něco chce. Mám tu zkušenost, že pokud se s ČSV od malička pracuje hravou a radostnou metodou pomocí pozitivní motivace, pes se na cvičení těší a má je rád. U Felči se mi to již ale nepodařilo a asi nejvíc mi chybí komunikace na vodítku - jako by se připnutím na vodítko "vypla" a odmítá se (nebo si netroufá?) na mě podívat. Cítím v tom opět nějaký pozůstatek z minulosti, který se mi nepodařilo zcela odstranit podobně, jako snadné propadnutí strachu, že ji postrestám, uteče-li ode mně.

Přesto se nám povedlo ve výcviku dosáhnout jistých úspěchů a složit několik zkoušek. Nejvíce si ale vážím Felinčiny bonitace. Chystala jsem se tenkrát na nějaké zkoušky, které se kryly  s termínem české bonitace (pak z nich sice sešlo, ale to je dnes již jedno). Rozhodla jsem se tedy jet fenku zbonitovat na Moravu! Moravská bonitace byla v Bystřičce nedaleko Vsetína - pro nás to znamenalo vyjet v pátek večer vlakem z Litoměřic, několikrát přesedat, mačkat se v přeplněném kupé, kde si chudák Felča ani neměla kde lehnout a doslova byla propletená mezi lesem nohou. Ráno jsme dorazily do Bystřičky, došly pěšky na místní cvičiště a těsně před polednem absolvovaly bonitaci s povahou Of - sangvinik - ovladatelný, vyrovnaný. V jednu hodinu po obědě jsme opět sedly na vlak a někdy po půlnoci jsme byly doma. Troufám si říct, že ne každé čévéčko by toto zvládlo!

Felča působí silně nezávislým dojmem a tak jakoby do sebe zahleděně. Z této zahleděnosti  ale dokáže ve zlomku vteřiny akcelerovat z nuly na sto, pokud se objeví nějaký spouštěcí podnět. Bohužel, mám často pocit, že nejprve koná a pak teprve přemýšlí, co že to vlastně běžela dělat :). Rovněž její nezávislost je jen zdání, protože podle nářku, vzdálím-li se, je to největší závislák z mých psů :).