Úhel, ze kterého snímáme focený objekt, je velmi často podceňovaným hlediskem, které má opět  zásadní vliv na výsledný dojem z fotografie. Navíc nejde naprosto ničím dodatečně ovlivnit v počítači.

Obecné pravidlo praví, že živé objekty by měly být snímány z výšky očí - samozřejmě očí onoho foceného objektu :) Jako u všeho i zde existují výjimky, ale určitě nijak nepochybíte, pokud se budete této poučky důsledně držet.

Odrostlý nebo dospělý československý vlčák bude tedy na snímcích nejépe vypadat, pokud bude focen zhruba z podřepu. Malá štěňátka je pak ideální fotit přímo v leže.

Správným úhlem záběru spolu s dostatečným odstupem a použitím delší ohniskové vzdálenosti dostanete tělesné partie psa do vzájemně správných poměrů - pes na snímku bude působit reálně bez jakýchkoli "umělých" anatomických deformit.
Navíc snímáním z výšky očí dosáhnete efektu, kdy fotografie diváka jakoby "vtáhne" do snímku. Tento efekt se projeví mnohem silněji právě u štěňat, kde nám snímek navíc ukazuje svět ze štěněcí perspektivy, což je velmi působivé.

Samozřejmě, že ne vždy jsou podmínky k tomu, abyste mohli při focení ležet na zemi. Přesto se snažte dostat vždy do co nejideálnější pozice a úhel snímání zmenšete rovněž použitím co nejdelšího ohniska, které si můžete dovolit.

Naopak zcela se vyhněte snímání psů shora v jejich bezprostřední blízkosti - takové snímky působí velmi nepřirozeně a navíc z vlčáků dělají jezevčíky bez nožiček :)

Z vlastní zkušenosti vím, jak je fotograf často zaujat děním před objektivem a jeho hlavní snahou je zmáčknout spoušť v ten alespoň trochu vhodný okamžik - na velké přemýšlení o záběru není moc času. Najděte si jej tedy alespoň dodatečně doma u počítače, snímky si v klidu prohlédněte a popřemýšlejte, co by se na nich dalo zlepšit právě jen takovou zdánlivou drobností, jako usednutím na bobek či prodloužením ohniska. Uvidíte, že časem Vám tento způsob uvažování přejde do krve a budete již automaticky zaujímat polohu někde při zemi :)