Rodokmen :: Sourozenci :: Galerie

Areia SotisOtec: Aron od Rajské chvojky
Matka: Felon Eden severu
Datum narození: 8.11.2003
Pohlaví: fena
Svod: odloženo
Bonitace: A60 E1 Od R1 P3, chovná I.
DKK: A(0/0) (MVDr. J. Vomáčka, ČR)
DM: N/N (bez zmutovaného genu – ČZU)

 

Zkoušky: ZOP (LVT Jevišovice, M. Nalezená)

Výstavní úspěchy:
Klubová výstava 2004: VN (dorost)
MVP Mladá Boleslav 2004: V3 (tř. mladých)

 

 

Arinka byla od narození největší štěně z vrhu spolu se svou sestřičkou Aiginou. Byl to také náramný raubíř, který nesměl chybět u žádné rošťárny, jako bylo hrabání děr nebo řádná sourozenecká pranice. Při odloučení od maminky a sourozenců se dokázala velmi rychle zabavit hrou s tenisákem či průzkumem nového prostředí. Byl to takový všetečný a statečný rarášek, kterého nic nevyvedlo z míry.
Díky tomu jsem tak trošku začala uvažovat, že bych si Arinku nechala – především na výcvik, pro který měla evidentně vlohy. Osud to ale rozhodl za mě.
Při jednom z poledních krmení, kdy štěňatům bylo 8,5 týdne, jsem po vypuštění maminy a jejích zbývajích 3 potomků z kotce zaregistrovala, že Arinka při vyběhnutí trochu kulhá. Během chvilky řádění ve sněhu ale nebylo po kulhání ani památky. Arinku jsem si pak vzala domů (což jsem od určitého věku dělala střídavě se všemi štěňaty), kde pokračovala ve své „jízdě“ ve stylu tajfunu – lítala po bytě, prolézala všechny kouty, květináče, kradla Aldíkovi pelíšek a vytrvale mi ho přinášela do postele 🙂 Zmožená vší tou „prací“ mi pak v posteli usnula, ale bohužel po chvíli začala ze spaní naříkat a třást se. Pohmatem jsem zjistila značnou bolestivost v oblasti levého lokte, tak jsem Arinku drapla do náruče a uháněla s ní k veterináři. RTG a prvotní vyšetření určilo diagnózu – komplikovaná zlomenina lokte v růstové zóně! Veterinář mě upozornil, že v této oblasti je v podstatě vyloučené, aby se kloub zhojil bez následků. Přesto jsme se vrhli do dvouměsíčního martýria léčení a 2 operací. Bohužel, krátce po té první, kdy byly zlomené části kostí zafixovány pomocí šroubů, se otevřela pooperační rána a hrozilo obrovské riziko infekce a následné uvolnění šroubů. Pro Arinku to znamenalo denodenní injekce velmi silných antibiotik proti zánětu kostí a rovněž velmi bolestivé převazování rány (obvaz na lokti nedržel, tedy se musel vždy fixovat náplastí přímo na vyholenou kůži a tak každodenní strhávání náplastí z obolavělé kůže kolem rány bylo v podstatě mučením nešťastného štěněte). K tomu všemu měla Arinka nakázáno omezit pohyb na absolutně nejnutnější minimum – tedy pouze vyprázdnit bříško a hned domů. I doma byl nutný čtařiadvacetihodinový dozor, aby odněkud neskočila, nespadla nebo se do nožičky neudeřila. Při jejím neskutečném temperamentu to bylo hotové peklo.
Areia dostala své jméno z řečtiny – Válečnice. Každý den nám na veterině dokazovala, že svému jménu dělá čest a bojovala se všemi, jako malý lev. Na tom malinkém štěňátku jsme museli doslova klečet tři až čtyři, abychom jí zvládli udělat všechny nutné procedury. Když bylo po všem, Arinka si pohrála se sestřičkou a vzala si pamlsky. Bohužel, vůbec jsem netušila, jak to všechno bylo klamavé a že se v ní tyto zážitky pomalu, ale jistě usazují a naprosto jí pokřivují její pohled na svět, především ten lidský.
Arinčina socializace byla v podstatě zcela otočena na ruby – nesměla nikam chodit a pokud se dostala mezi lidi (na veterinu), všichni se na ni vrhli, ač s mazlivými slovy, a způsobovali jí neskutečnou bolest. Kolem třetího měsíce jejího věku se také dostavil výsledek této „socializace“ – Arinka ztratila důvěru k lidem a od každého dvounožce, kromě těch, které bezpečně znala, čekala apriori pouze zradu a ubližování. S tímto jejím názorem na svět lidí se v podstatě potýkám do dnes a postupně se jej snažím měnit. Jde to neskutečně pomalu, ale pokroky jsou a lidi, které Arinka dobře pozná a zjistí, že se jim dá věřit, neskutečně miluje a dokáže se s nimi přivítat svým střeštěným způsobem, který je tak vlastní temperamentním vlčákům.

Zájem o aportování u Arinky díky životu ve smečce postupně značně ochabl (ono je mnohem zábavnější prohánět vlastní maminku, než „mrtvý“ míček), ale její kořistnictví se stále projevuje v tom, že má velmi ráda obranu a když ji vedu do „kruhovky“, utrhla by mi ruce, jak se tam žene.
Ráda ale cvičí i poslušnost a stopy, které ovšem bohužel příliš nebaví mě 🙁  U poslušnosti je Arinčiným kladem její temperament a snaha všechno dělat rychle (někdy až zbrkle). Cvičí tedy celkem svižně a pokud ji nerozptyluje nějaký hodně silný podnět, obvykle pozorně očekává, co se po ní bude chtít dál.

Fyzicky je Arinka téměř nezničitelný pes. Několikahodinové lítání v hlubokém sněhu pro ni nepředstavuje v podstatě žádnou zátěž a ani dlouhé mnohakilometrové výlety ji nedokáží přiliš ubrat sil. (Je mnohem snadnější ji unavit psychicky, než fyzicky.) Škoda, že nejsem právě zdatný cyklista – složení vytrvalostní zkoušky by pro Arinu byla hračka.
I přes prognózu veterináře se loket zhojil naprosto dokonale (RTG lokte na DLK bez nálezu, tedy výsledek 0-0) a tak zlomenina zanechala následky především v drobnějším vzrůstu a bohužel právě na Arinčině povaze.